Parte_iluzi.gif
Nedávno mi ale přišlo parte poněkud jiné, takové barevné. V levém horním rohu pěkně živě vlála naše vlajka, v pravém stál citát Mistra Jana Husa. A kdopak je tu za nebožtíka? Jsou hned dva - iluze a šance.
Sám ve svém bytečku iluze neskladuji a pokud na nějaký zbytek přeci jenom narazím, sbalím ho a opatrně, abych nenasvinil na chodbě, jej odnesu do kontejneru se směsným odpadem. Ale jak vypadaly iluze těch, kteří je schraňovali až do jejich bídného (zřejmě) konce? Na to se musím podívat. Samozřejmě také na druhého zemřelého - šanci.
Když to bolševik zabalil, byl jsem tak nadšený, že už jsem neuvažoval o něčem dalším, co by moje štěstí ještě zvýšilo či završilo. A tak jsem si po odporoučení se komunismu na smetiště dějin jen volně dýchal a sledoval rozvíjející se cvrkot. Nicméně i šance se objevily a visely tak nízko, že jsem na ně dosáhl i bez štaflí. Dostal jsem práci, která mi nesmírně rozšířila obzor, a to jak po stránce odborné, tak i osobní. Nadto mne i docela solidně živila. Třicetimetrový podnikový minibyteček, který jsem za bolševika dostal za závazek desetiletého nevolnictví, byl nakonec převeden do družstevního vlastnictví a posléze jsem ho odkoupil do vlastnictví osobního. Pak rodina, narození krásného zdravého dítěte, naštěstí do většího bytu. A řada dalších věcí, které by asi u mnohých vzbudily jen útrpný úsměv, ale jiní by mi je třeba i záviděli.
Necítil jsem se nikdy vykořisťovaným, podvedeným či jinak bitým zlými kapitalisty, zbaveným iluzí nebo frustrovaným. Možná budu mezi těmi truchlícími působit nepatřičně?
S takovými myšlenkami v hlavě jsem se tedy vydal na Staromák, abych se na ty nebožtíky podíval. Po krátkém hledáním jsem našel cosi, co mi nějak připomnělo katafalky za Stalina a krátce poté Gottwalda. Pro ty, co pamatují pouze pozdější časy, je třeba vysvětlit, že to byly jakési tribuny potažené černým suknem, na nichž byly obrazy velkého vůdce a posléze jeho českého nohsleda, smuteční věnce, často plápolající hořáky a na nichž stáli čestnou stráž ozbrojení milicionáři a ošátkované děti - pionýři.
L1008757.jpg
Tady žádná čestná stráž nestála, a místo truchlících pozůstalých jsem viděl jen lidi často velmi nečeského vzezření, kteří žvýkali dobroty z četných stánků, blýskali fotoaparáty či jen tak nasávali atmosféru. Rakev kupodivu nikoho moc nezajímala. Podíval jsem se na černou desku vpravo, kde byl seznam zemřelých.
L1008755.jpg
Jeho délka byla úctyhodná - vnukala myšlenky na docela solidní železniční neštěstí. Pan Pravda, paní Slušnost, Ohleduplnost... no, těchto znamenitých osobností je zcela určitě velká škoda. Ale - jsou skutečně na pravdě boží? Dnes a denně se setkávám s příklady slušnosti, ohleduplnosti, lidé okolo mne nelžou rozhodně víc než za bolševika, prostě se mi zdá, že to v těchto bodech není tak úplně zlé.
Pak tam byly další nebožky: například iluze o bezplatném zdravotnictví. Jenže s tou to není tak jednoduché. Ono je to vlastně siamské dvojče, přičemž jeho druhá, nejmenovaná polovička je daleko iluzornější než ta uvedená na parte. Ta ošizená šepotala něco o tom, že každý bude mít automaticky nárok na terapii těmi nejprogresivnějšími prostředky bez ohledu na náklady s nimi spojené. Že to nebude jako za bolševika, kdy se umělé ledviny v celé republice daly spočítat na prstech jedné ruky dělníka z pily a anonymní komise rozhodovaly, kdo má nárok na život a kdo ne. A ono to opravdu je nesrovnatelně lepší. Přístroje jako CT jsou velmi slušně rozšířené a ani magnetická rezonance není nic nedostupného. Laťka je nesrovnatelně výše než za moudré vlády předvoje společnosti a pořád se přes ni skáče. Jen se to odraziště muselo trochu vylepšit regulačními a jinými poplatky, a to je kámen úrazu. Regulační poplatky a platby za banální léky způsobily, že všeobecná dostupnost zázraků moderní mediciny byla rázem zapomenuta.
Také zaměstnanost byla asi považována za samozřejmou. Když ji dokázal zajistit komunismus, proč to nedokáže systém demokratický? Inu, o mrtvých jen v dobrém. Jenže - co vlastně znamenala ta stoprocentní zaměstnanost v komunismu? Rozhodně ne využití a uplatnění pracovních schopností jednotlivců. Lidé s nesmírným potenciálem nedobrovolně mařili svůj čas a energii nekvalifikovanou prací nebo v lepším případě marným bojem s úřednickým šimlem.
Jiné zesnulé iluze se týkaly jistot, nároků a podobně. Kupodivu žádné se nevztahovaly k povinnostem. Takové asi neexistovaly. Nikdo si zřejmě nedělal iluze o tom, že bude mít nějaké povinnosti, netěšil se, že bude daleko více než dříve záležet na něm, jak si uspořádá život a jak se postará o své nejbližší.
Co si vlastně lidé slibovali od přelomu, jímž prošli? Že "ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc"? Tak tahle bujará písnička z Císařova pekaře se nestala hitem na desetiletí. Očekávaný ráj se nedostavil a z lidí se automaticky nestali andělé. Je to ale důvodem k zoufání?
Myslím, že život v ráji by mě ani příliš nebavil. Ten komunistický opravdu nestál za moc a po zkoušení další rajské varianty vůbec netoužím.