Zpověď atypického ateisty

Když chceš být žouželí, tak si jí buď, řekla mi vysoce intelektuální a zbožná kamarádka. Ona samozřejmě je stvořena k obrazu božímu a tudíž nad veškerou žoužel silně povznesená. A já - jsem holt žouželí a žouželí zůstanu, dokud  se neobrátím v popel, tedy pokud mi bude dopřán standardní pohřeb. Ale duší, těch po mně zůstane celá řada: namontované na mých bicyklech i ty rezervní kdesi v šuplatech či brašnách.

Jak jsem dospěl k ateismu? Myslím, že to způsobila moje žloutenka. Ve věku mezi třemi a čtyřmi lety jsem si moc rodičovského rozmazlování neužil. Maminka zápasila s nemocí, které před mým pátým rokem nakonec podlehla a táta měl pochopitelně starostí nad hlavu. Nicméně když jsem ve čtyřech letech nenadále poněkud zežloutnul, pečoval o mne, jak nejlépe uměl. I na potěchu ducha došlo: nosil mi ze školy, kde učil, různé fyzikální přístroje, se kterými jsem si mohl hrát. Měřicí přístroje, elektromotorky a různé jiné hříčky mne nadchly. Líbilo se mi tátovo čarování, když třeba omotal velký hřebík - krovák - izolovaným drátem, připojil k baterce a udělal z něj tím elektromagnet.

Fascinace technikou mi zůstala i později. Když jsem se seznámil s přírodními vědami, znamenaly pro mne více než jen učivo, které bylo třeba zvládnout. Dlužno říci, že jsem ve vědách nijak nevynikal, v matematické ani fyzikální olympiádě jsem nijak zvlášť nezaexceloval. Ale laický obdiv k tomu, jak jedno vyplývá z druhého, jaký je v tom řád, mne naplňoval. Kupodivu mi toto hledisko nakonec i pomohlo při (víceméně letmém) setkání s filozofií. Na rozdíl od některých humanitně zaměřených kolegů jsem nevnímal filozofický text jako jalovinu, ve které se jen tu a tam vyskytne podstatné slovo, ale jako složitou konstrukci, která má svoje základy a zákonitosti.

Postupem času mi připadalo stále přirozenější, že vše, s čím přijdu nějakým způsobem do styku, je jen produktem hmoty, jejího pohybu a proměn v čase a prostoru. Vše je ovládáno přírodními silami, které je možno zkoumat, jejich zákonistosti rozebírat na jednodušší a ještě jednodušší. To velice vyhovovalo mé šťouravé povaze. Co já toho jako kluk zničil, abych se podíval, jak to funguje! A když jsem na to přišel, pocítil jsem vždy velké uspokojení. Ta možnost rozebírání principů a odhalování dalších a dalších souvislostí mne fascinovala.

Naproti tomu člověk, který vše odvozuje od Boha, narazí nakonec na černou skříňku, do které je vstup zakázán.

"Bůh je strašně jednoduchý", řekla mi jedna věřící, když jsem se jí ptal na strukturu Hospodina. To mi zrovna moc nesedlo. Řekl bych, že jeho složitost by měla být větší než složitost jeho výtvoru. Když jsem se své věřící dcerky zeptal, proč je všechno tak strašlivě složité (například struktura DNA, geny a podobné biologicko chemické zázraky), když by pravděpodobně boží záměr mohl splnit i jednodušší výtvor, řekla mi lišácky, že je tomu tak proto, že ve všem je kousíček Boha. No, to už je lepší. Ale z čeho je Bůh složen? Jsou jeho elementy určeny jen pro něho nebo je z takových elementů vytvořeno i něco jiného? Existovaly ty elementy již před Bohem? To asi ne, protože Bůh je nekonečná bytost a nemá počátek ani konec. A když budeme pátrat po boží psychice, motivaci a dalších atributech, budeme se muset  obrátit na proroky, kteří ho údajně viděli a mluvili s ním. Moment, jak viděli? Nějakým mimosmyslovým vnímáním, nebo se jim Bůh prezentoval prostřednictvím smyslových vjemů? Zhmotnil se kvůli nim, nebo je normálně hmotný? Faktem zůstává, že každý z proroků nám prezentuje poněkud jiný obraz Boha. Ale to by nakonec nevadilo, nekonečná bytost může mít (nekonečně) mnoho obrazů. To by zase umožňovalo vytvořit k obrazu božímu i tvory lidem zcela nepodobné. Takoví tvorové by mohli žít na jiných planetách třeba v jiných galaxiích.

No uznejte, něco tak nejasného a nerozebiratelného mi nikdy nemohlo imponovat. A tak mohu říci, že moje volba mezi vírou v Boha a ve všemocnost přírodních sil byla volbou ESTETICKOU.

Na netu se dá najít, že ateistů je celá řada druhů: od těch, kteří říkají, že existence Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit, až po ty, kteří existenci Boha tvrdě popírají. Myslím, že jsem daleko horší než ti nejhorší z té škály. Boží existence je mi lhostejná. Dokonce je mi poměrně lhostejný i pojem existence jako takový. Existuje sen? Jsou sny, které si pamatuji desítky let. Ale existují teď? Existovaly, když se mi zdály? Jděte mi s tím k šípku! Prostě věřím, že všechno, včetně představy Boha, je produktem pohybu a proměn hmoty v prostoru a čase (jak jsem už byl napsal) a že každá z těchto veličin (kategorií...?) ovlivňuje ty zbývající.

Zkusím ještě objasnit další důvody, pro které se považuji za ateistu atypického. Třeba to, že nevyhledávám ateisty jakéhokoli typu či druhu, nevím a nezajímá mne, kdo z mých přátel je ateistou, kdo je věřící a kdo patří mezi "něcisty" (docela pěkný termín, který jsem slyšel od T. Halíka). Nepotřebuji se utvrzovat ve své víře a nepotřebuji ji šířit. Jsem si plně vědom, že tato víra nemá a nejspíš nikdy nebude mít potenciál náboženství, jeho schopnost vytvořit umění, kulturu a vůbec civilizaci.  Ale také ne potenciál vytvářet smrtelnou nenávist, jak to dokáže právě náboženství.

Pochované iluze

Takové parte, to je něco, co působí na člověka v letech úplně jinak než na dítě. V dětství pro mne bylo vždy něčím zlověstným, co jsem vnímal se směsicí strachu a dokonce odporu. Později se však stalo pozvánkou na setkání s pozůstalými, přáteli či příbuznými, které bych docela rád viděl, ale jaksi jsem v posledních letech neměl čas se za nimi vydat.

Nedávno mi ale přišlo parte poněkud jiné, takové barevné. V levém horním rohu pěkně živě vlála naše vlajka, v pravém stál citát Mistra Jana Husa. A kdopak je tu za nebožtíka? Jsou hned dva - iluze a šance.

Sám ve svém bytečku iluze neskladuji a pokud na nějaký zbytek přeci jenom narazím, sbalím ho a opatrně, abych nenasvinil na chodbě, jej odnesu do kontejneru se směsným odpadem. Ale jak vypadaly iluze těch, kteří je schraňovali až do jejich bídného (zřejmě) konce? Na to se musím podívat. Samozřejmě také na druhého zemřelého - šanci.

Když to bolševik zabalil, byl jsem tak nadšený, že už jsem neuvažoval o něčem dalším, co by moje štěstí ještě zvýšilo či završilo. A tak jsem si po odporoučení se komunismu na smetiště dějin jen volně dýchal a sledoval rozvíjející se cvrkot. Nicméně i šance se objevily a visely tak nízko, že jsem na ně dosáhl i bez štaflí. Dostal jsem práci, která mi nesmírně rozšířila obzor, a to jak po stránce odborné, tak i osobní. Nadto mne i docela solidně živila. Třicetimetrový podnikový minibyteček, který jsem za bolševika dostal za závazek desetiletého nevolnictví, byl nakonec převeden do družstevního vlastnictví a posléze jsem ho odkoupil do vlastnictví osobního. Pak rodina, narození krásného zdravého dítěte, naštěstí do většího bytu. A řada dalších věcí, které by asi u mnohých vzbudily jen útrpný úsměv, ale jiní by mi je třeba i záviděli.

Necítil jsem se nikdy vykořisťovaným, podvedeným či jinak bitým zlými kapitalisty, zbaveným iluzí nebo frustrovaným. Možná budu mezi těmi truchlícími působit nepatřičně?

S takovými myšlenkami v hlavě jsem se tedy vydal na Staromák, abych se na ty nebožtíky podíval. Po krátkém hledáním jsem našel cosi, co mi nějak připomnělo katafalky za Stalina a krátce poté Gottwalda. Pro ty, co pamatují pouze pozdější časy, je třeba vysvětlit, že to byly jakési tribuny potažené černým suknem, na nichž byly obrazy velkého vůdce a posléze jeho českého nohsleda, smuteční věnce, často plápolající hořáky a na nichž stáli čestnou stráž ozbrojení milicionáři a ošátkované děti - pionýři.

Tady žádná čestná stráž nestála, a místo truchlících pozůstalých jsem viděl jen lidi často velmi nečeského vzezření, kteří žvýkali dobroty z četných stánků, blýskali fotoaparáty či jen tak nasávali atmosféru. Rakev kupodivu nikoho moc nezajímala. Podíval jsem se na černou desku vpravo, kde byl seznam zemřelých.

Jeho délka byla úctyhodná - vnukala myšlenky na docela solidní železniční neštěstí. Pan Pravda, paní Slušnost, Ohleduplnost... no, těchto znamenitých osobností je zcela určitě velká škoda. Ale - jsou skutečně na pravdě boží? Dnes a denně se setkávám s příklady slušnosti, ohleduplnosti, lidé okolo mne nelžou rozhodně víc než za bolševika, prostě se mi zdá, že to v těchto bodech není tak úplně zlé.

Pak tam byly další nebožky: například iluze o bezplatném zdravotnictví. Jenže s tou to není tak jednoduché. Ono je to vlastně siamské dvojče, přičemž jeho druhá, nejmenovaná polovička je daleko iluzornější než ta uvedená na parte. Ta ošizená šepotala něco o tom, že každý bude mít automaticky nárok na terapii těmi nejprogresivnějšími prostředky bez ohledu na náklady s nimi spojené. Že to nebude jako za bolševika, kdy se umělé ledviny v celé republice daly spočítat na prstech jedné ruky dělníka z pily a anonymní komise rozhodovaly, kdo má nárok na život a kdo ne. A ono to opravdu je nesrovnatelně lepší. Přístroje jako CT jsou velmi slušně rozšířené a ani magnetická rezonance není nic nedostupného. Laťka je nesrovnatelně výše než za moudré vlády předvoje společnosti a pořád se přes ni skáče. Jen se to odraziště muselo trochu vylepšit regulačními a jinými poplatky, a to je kámen úrazu. Regulační poplatky a platby za banální léky způsobily, že všeobecná dostupnost zázraků moderní mediciny byla rázem zapomenuta.

Také zaměstnanost byla asi považována za samozřejmou. Když ji dokázal zajistit komunismus, proč to nedokáže systém demokratický? Inu, o mrtvých jen v dobrém. Jenže - co vlastně znamenala ta stoprocentní zaměstnanost v komunismu? Rozhodně ne využití a uplatnění pracovních schopností jednotlivců. Lidé s nesmírným potenciálem nedobrovolně mařili svůj čas a energii nekvalifikovanou prací nebo v lepším případě marným bojem s úřednickým šimlem.

Jiné zesnulé iluze se týkaly jistot, nároků a podobně. Kupodivu žádné se nevztahovaly k povinnostem. Takové asi neexistovaly. Nikdo si zřejmě nedělal iluze o tom, že bude mít nějaké povinnosti, netěšil se, že bude daleko více než dříve záležet na něm, jak si uspořádá život a jak se postará o své nejbližší.

Co si vlastně lidé slibovali od přelomu, jímž prošli? Že "ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady uděláme moc"? Tak tahle bujará písnička z Císařova pekaře se nestala hitem na desetiletí. Očekávaný ráj se nedostavil a z lidí se automaticky nestali andělé. Je to ale důvodem k zoufání?

Myslím, že život v ráji by mě ani příliš nebavil. Ten komunistický opravdu nestál za moc a po zkoušení další rajské varianty vůbec netoužím.

Všechno je jinak...

tak pravil starý rabín těsně před smrtí a ekonomové Markéta Šichtařová s Vladimírem Pikorou nemnoho let po narození. Moudrý rabín došel k tomuto poznání studiem talmudu a tóry a rozjímáním o životě kolem sebe, manželský autorský pár studiem na VŠE a sledováním a analyzováním toho, co hýbe světem, tedy peněz a jejich víření.

Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora se nejdřív strašně rozčílili, natočili velmi razantní video (jestli to bude fungovat, tak zde) a pak vydali knihu. Jmenuje se - jak jinak - Všechno je jinak. Knížku vydalo nakladatelství Grada letos jako svou 4.628. publikaci. Publikaci vydařenou, protože kromě množství ekonomické teorie pozřeli autoři i značnou porci vtipné kaše a z obého namíchali lehké a přitom vysoce výživné čtení.

Různojmenní manželé se podívali očima ekonomů na návrh důchodové reformy a bylo jim jasné, že to k ničemu dobrému nepovede. Nejvíce je však rozčílila stádnost spoluobčanů, to, jak národ spolkl udici "i s navijákem". Škoda, že ne i s rybářem (pozn. KK). Otcové reformy přesvědčili národ, že to pravé ořechové je postavit důchodový systém na pilíře. V. Pikora pak s jemnou škodolibostí popisuje jejich přejmenovávání, změny náplně a přesouvání v pořadí připomínající hru skořápkářů. Nakonec si vzal na mušku pilíř nejkontroverznější - (původně) povinné pojištění ve fondech. V poslední verzi reformy již povinné není, ale hlavní vadu na jeho kráse vidí autoři v jeho nevypověditelnosti. Manželé fundovaně vysvětlují a dokládají na příkladech, že takové "zajištění" v sobě nese značný risk, ovšem bez jakékoli naděje na zisk. V nejlepším myslitelném případě by se snad mohly takové úspory uchovat bez jakéhokoli zhodnocení. Poslední pilíř - připojištění - charakterizují jako vhodný pouze pro bohaté lidi, jenže ti se o sebe umějí postarat bez takovéto pomoci lépe.

V dalším textu autoři systematicky odbourávají jakoukoli naději na to, že by vůbec nějaké zajištění na stáří mohlo fungovat. Ale pak se smilují a rozebírají různé varianty zabezpečení, ovšem individuálního. To je ono kouzelné slovo: individuální. Zdá se, že to nejlepší, co můžeme doporučit dnešním mladým, je parafráze Komenského: uč se synu (a dcero) financím rozuměti. A v tomhle snad spočívá největší přínos prvního dílu knihy, který je věnován penzijní reformě. Vysvětluje, jak se vyvíjejí šance v různých odvětvích a na jakých faktorech závisejí, upozorňuje i na hrozby, kterých si není každý vědom. Ale celek kupodivu nevyznívá chmurně, ukazuje se, že šance jsou. Jen je nutné vzít rozum do hrsti, něco si nastudovat a velice uvážlivě volit způsob zabezpečení.

Kdo dočetl neveselé povídání o penzijní reformě až do konce, bude zocelen natolik, že jej neodradí název druhého dílu: Jak přichází krize. Odměnou za vytrvání v četbě se čtenář doví, jak autoři vidí vznik současné krize. Jejich vysvětlení se velice liší od různých emocionálních zkratkovitých "teorií", hlavně tím, že je propracované a logické. Autoři se zcela shodují v tom, že krize mají vlastně ozdravný efekt, slabé jedince odstraní a ti silní z nich vyjdou ještě posíleni. Výsledkem je silnější ekonomika. Nejhorší je snažit se krizím bránit - léčba má zpravidla horší následky než sama nemoc. Je zřejmě ctižádostí politiků ukazovat se jako silní vůdcové a vést národ do boje za vyřešení problémů, které by se samy vyřešily lépe a rychleji. Podle knížky by měli politici zasahovat do ekonomiky takto:

• nechat si od ekonomů vysvětlit, co je třeba udělat
• obrátit se na vhodnou PR agenturu, aby jim vypracovala způsob, jak to sdělit národu, popřípadě světu

Bohužel knížka ekonomických manželat zcela jistě nebude přeložena do bruselštiny, takže nás čekají krize rozplizlé a ještě rozplizlejší. A hlubší. (odhad KK).

Před napsáním názvu třetího dílu odhodili autoři servítky v dál: Rozpadne se eurozóna? Slabším povahám se při čtení tohoto dílu začne rozpadat minimálně text před očima. Jako technický barbar políbený ekonomií jen lehce, vím cosi o teorii optimálních měnových oblastí a také to, že pestrá sebranka eurových zemí má k něčemu takovému stráááášně daleko. Ale autoři se tomuto tématu věnují velmi důkladně a rozebírají následky různých činů či rozhodnutí politiků a kapitánů evropských financí. Fakt, že zavedení eura zbavuje zemi možnosti měnových manévrů a tím ovlivnění exportních možností, je celkem známý. Ale knížka mluví i o dalších problémech, namátkou vyberu jednotnou úrokovou sazbu. Ta má zásadní význam pro rozjezd podnikání a jiná její hodnota se hodí solidně šlapající ekonomice německé a jiná ekonomice hrabající se z bláta. Hádejte, jak bude nastavena úroková sazba pro celou eurozónu? Podle Německa nebo podle Řecka?

Jako správní analytici nabízejí autoři pro různé děje více variant scénářů. Typicky a) optimistický, b) pesimistický a c) ultrapesimistický. Kupodivu občas předložený optimistický scénář nevypadá vždy zcela nereálně. Knížka končí svým způsobem optimisticky, ale chce to skutečně velký nadhled.

Moc jsem se snažil, abych článek stihl ještě před Štědrým dnem. Třeba se Ježíšek ustrne a nadělí Evropské centrální bance chov slepic snášejících zlatá vajíčka.

Žlutý císař a Európa s býka padající

Dnes málokdo pochybuje o tom, že Čína se dere do popředí světové politické scény. Ono draní je ovšem třeba chápat v duchu tradic starodávné kultury trvající pět tisíc let. Rozhodně to není vpád pistolníka nebo i jen obhroublého neurvalce. Číňané spíše trpělivě "prosakují" a vzbuzují nejen pochopitelné obavy, ale i naděje.

Je třeba říci, že se nejedná o premiéru - v sedmnáctém století byla Čína nejvyspělejší zemí světa a teprve průmyslová revoluce, která probíhala v Evropě ve století osmnáctém, ji připravila o prvenství.
Jak se Čína dostala ve své době na světovou špičku? Odhaduji, že ta cesta byla víceméně rovnoměrná, bez velkých zvratů. Je v mentalitě východních národů spíše se zahloubat do určitého problému a jít do větší a větší hloubky spíše než hledat styčné body s jinou problematikou. V technologiích pak šlo o trpělivé vybrušování řemesla do dokonalosti, stejně jako v umění či v bojových disciplínách. Pokud se Číňané dopracovali k nadřazenosti v tak klíčovém odvětví, jako byla tehdy mořeplavba, rozhodně toho nevyužili k podrobení si zámořských území a vyrabování přírodních zdrojů. Mořeplavba se za takových okolností nejevila jako rentabilní a byla pak postupně omezována až "...Roku 1436, kdy po smrti císaře Süan-te začala mingskou říši spravovat babička malého císaře a eunuchové v čele s Wang Čenem,^[129] vyšlo nařízení o zákazu stavby oceánských lodí, omezeno bylo i množství stavěných menších lodí.^{[130]"  (Zdroj Wikipedie).} 
Jaký rozdíl proti dobyvačným plavbám Evropanů! Ale myslím, že ten hlavní rozdíl je ve struktuře myšlení. Konfucius, nesmírně moudrý a velice výkonný státní úředník, přemýšlel o věcech, které bychom snad mohli označit jako "přízemní": o lidské povaze, jak ji pozvedat k dokonalosti, jak sladit lidské vášně a touhy do harmonického proudu. Na jednu stranu se chce zvolat: co je víc? Ale evropské myšlení má snad nejpodstatnější část "kořenového systému" v židovském a křesťanském náboženství. Abrahám přišel s principem jednoho boha a Mojžíš mu dal všemocnost. Role Stvořitele ještě zvýšila jeho autoritu a pozvedla přemýšlení o Něm do abstraktní úrovně. Základní princip poskytl základ, na kterém vznikla složitá a propracovaná struktura náboženství.
Princip Boha jako základu všeho je nesmírně složitý - na rozdíl od principů objevovaných přírodními vědami. Princip v přírodních vědách je precizní uchopitelná součástka, o které se dá jasně rozhodnout, kdy je nevyhovující či špatná. Příkladem budiž princip speciální teorie relativity, a to, že "Rychlost světla je ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná.".
Božský princip je nutně složitý - už proto, že tvůrce všeho musí být zákonitě složitější než jeho výtvor. Může být modifikován: jiný byl Bůh vykládaný Abrahámem, jiný byl Bůh Mojžíšův, Kristův a nakonec Mohamedův. Na každém z těchto principů vybudovali kvalitní myslitelé mohutné struktury různých náboženství, často konkurenční. Vezměme, jaké rozpory panovaly mezi příslušníky křesťanského směru! K. H. Borovský se tomu vysmívá:
Proč byly husitské rvačky? -/Rozhodnout se nimi mělo,/má-li se jíst boží tělo/s omáčkou neb bez omáčky.
Ale nejenom zbraněmi fyzickými se bojovalo, také zbraně ducha se uplatnily. Nejbystřejší mozky se věnovaly artikulaci a zpevňování celé struktury. Věřím, že náboženské disputace nesmírně přispěly k vybroušení kritického a analytického myšlení v nástroj, který se podílel rozhodující měrou na vědeckotechnické revoluci devatenáctého století. Ta pak katapultovala Evropu do vedoucí pozice ve světě.
Regulační systémy mají za cíl nastavit svůj výstup do stavu odpovídajícímu řídící veličině. Podle jejich kategorie to plní různým způsobem: ty nejjednodušší nedrží přesně ani výstupní stav, když řídící veličina je konstantní. Složitější dokáží držet přesně konstantní stav a sledovat rovnoměrný růst řídící veličiny se zpožděním, ještě "chytřejší" systémy sledují přesně rovnoměrný růst, ale při zrychleném nárůstu "odpadnou"., a tak dále... Kvalita jejich reakce a tím i kategorie systému záleží na počtu integračních prvků. Ty dokáží regulační systém velice oživit, ale na druhou stranu mohou vyvolat rozkmitání systému až k jeho destrukci. Přesným nastavením parametrů systému se dá dosáhnout spolehlivé, přesné a rychlé regulace bez rozkmitání.  Nyquistovo kriterium stability zpětnovazebních systémů, které to řeší, bylo za druhé světové války tvrdě střeženým tajemstvím. (Odkaz na wiki v angličtině zde). 
Předchozí odstavec budí dojem, že trochu blábolím z cesty, ale má tu svoje opodstatnění. Nahlížejme stát jako takový systém, jehož cílem je stabilní ekonomický růst. Nejvýznamnějšími z prvků, které působí velmi silně v tomto směru, jsou trh a hospodářská soutěž. Ženou ekonomický potenciál státu rychle vzhůru, ale dochází při tom k nerovnoměrnostem, kterým se říká krize. Tyto kmity, podobné rozjezdu začátečníka v autoškole, by případně mohly přejít v kmity s narůstající amplitudou. Marxistické učení dalo základ k likvidaci těchto "škodlivých elementů" a hospodářství bez nich se místo rozvoje zavinulo jako diluviální šnek.
Konfucianizmus je učení, pod kterým se Čína dostala na světovou špičku, ale po startu průmyslové revoluce v Evropě zkoprněla úžasem nad tím, že proti nosatým barbarům najednou strašně zaostala. Slovy automatické regulace se zřejmě jedná o systém přespříliš tlumený. Evropa proti tomu fungovala jako systém velice agilní, ovšem jeho "výstřelky" zatřásly světem, a to hned dvakrát v jediném století. Poté, co se vzpamatovala z druhé války, začala Evropa vymýšlet, jak takovým tragédiím v budoucnu zabránit. Postupem času se propracovala k mechanizmu, který do značné míry odboural konkurenci jak vnitřní, tak i vnější. Evropská Unie tak přiškrtila motor rozvoje s cílem dosáhnout vyšší stability. Silně se zabývám otázkou, zda se tu nepodařilo docílit efektu čtyřkolky, vehiklu, který fantastickým způsobem spojuje nevýhody automobilu a motocyklu. Přitlumení je řádné a nebezpečí velkého maléru cítí v kostech kdekdo.
Objevují se úvahy o tom, zda není naše civilizace za zenitem, popřípadě jak rychlý je její sestup. Za příznaky úpadku je možno považovat to, že se Evropa zříká všeho, co ji vyneslo na vrchol - přepestré konkurenční prostředí, křesťanské tradice, nakonec i kritické myšlení, které ustupuje hledání konsenzu a ztotožnění se s hlavním proudem. 
Zatím děti Žlutého císaře (odkaz zde) se mají čile k světu. Na potomky královské dcery Európy (odkaz zde) se dosud dívají s respektem a snaží se pochopit a napodobit jejich kulturu. Ale zároveň se dostávají do pozice, kdy budou schopny starou Evropu ovládnout - nebo jí podat pomocnou ruku. 
Velmi rád bych propojil obě legendy do příběhu, kterak krásnou dívku Európu, s býčího hřbetu spadlou, pozvedl k sobě Žlutý císař a zplodili spolu dítko bystré a čiperné po mamince a moudré a zodpovědné po tatínkovi.